„Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi až do „konce časů“ poslání,

které svěřil Kristus svým apoštolům. 

Má tři stupně: jáhenství, kněžství a biskupství.

Někdy se hovoří o „ordinaci“, jindy o „consekraci“.

„Ordinace“ - lat. ordo, zn. stav, vrstva.

V tomto smyslu tedy značí zařazení do urč. církevního stavu: „ordo diaconorum“ - stavu jáhnů,

„ordo presbyterorum“ - stavu kněží  a „ordo episcoporum“ - stavu biskupů.

Zařazení do některého z těchto stupňů se dělo obřadem: „ordinatio“.

Slovo „ordo“ bylo v římském starověku zcela běžným civilním pojmem a označovalo sbory ustanovené v občanském smyslu, především sbor těch, kteří vládli.

Proto se dnes spíše užívá slova „Consecratio“.

„Consecratio“ - z lat. posvěcení, zasvěcení.

Sám Kristus odděluje vyvoleného a ustanovuje jej v konkrétní služebný úřad do své církve.

Viditelným znamením je především vkládání rukou biskupa a modlitba.

U svěcení kněží je ještě pomazání rukou posvěceným olejem,

předání Písma svatého, kalicha a pateny.

Každá z předávaných věcí má hlubokou symboliku.

U svěcení biskupů je pomazání hlavy olejem, předání prstenu, solidea, mitry, berly a kříže, tzv. pektorálu.

Předání prstenu zn. věrnost Kristu, mitry - naplnění svatosti, berly - plnění pastýřského úkolu, atd.

Kněžství je služebné. Bylo ustanoveno samotným Pánem církve

a má být ku prospěchu lidí a společenství církve.

Skrze svátostnou službu, zvláště biskupů a kněží, se přítomnost Krista jako hlavy církve stává viditelnou uprostřed společenství věřících.

Je to veliká výsada a veliký závazek, jak o tom mluví např. 1P 2, 5.9

„I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.“

„Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“

Zj 1,6 „Jemu, jenž nás miluje a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce,

jemu sláva i moc navěky.“

Kněžská služba má už hluboký základ ve Starém zákoně.

Hospodin povolává Árona a ustanovuje celý rod Léví k této službě.

Nejvyšším a pravým veleknězem je ale  Ježíš.

Je podle slov Písma knězem podle řádu Melchisedechova.

„Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího,

držme se toho, co vyznáváme…Hodnost velekněze si nikdo nemůže přisvojit sám,

nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Árona. Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám,

ale dal mu ji ten, který řekl: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil…

Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.“

(Žd 4, 14 - 5, 10)

Držíme a ctíme tradici, že svátost kněžství v její trojí podobě může přijmout jen muž.

Protože jsou jasné důkazy o tom, že nejméně jeden z apoštolů Kristových, a to samotný apoštol Petr, byl ženatý, mohou se v našem společenství katolických církví jáhnové, kněží i biskupové ženit.

Tuto skutečnost považujeme nejen za biblickou,

(„Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchyně leží v horečce.“ (Mt 8, 14)

ale odpovídá též skutečnosti nerozdělené církve do 11. stol.,

neboť z historických pramenů jasně vyplývá, že se kněží ženili.

V písemných památkách této doby je navíc řeč i o ženatých biskupech.

Ve východní - pravoslavné části „katolické“ církve se kněží smí ženit i dnes.

 V „západních“ církvích se používá termín: biřmování - z lat. „confirmatio“ tzn. utvrzení.

Na „Východě“ se mluví o myropomazání, o pomazání posvěceným olejem, tzv. křižmem.

V obou tradicích se jedná o pomazání Duchem svatým, jak je o tom zmínka ve Sk 10, 38

„Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí…“

„V prvních staletích se biřmování obvykle slavilo společně se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov Cypriána, „dvojitou svátost“.

(Katechismus katolické církve, s. 333)

Vlivem doby (vzrůstající počet křtů, farností, atd.) se na Západě obě svátosti - křest a biřmování časově oddělily. Biřmování pak připadlo výhradně biskupovi jako jakési dovršení či naplnění křtu.

Na Východě zůstaly obě svátosti většinou spojené a uděluje je obě sám kněz. Biřmování však může udělit pouze křižmem, které posvětil biskup.

Pomazání olejem je „zasvěcením“ se Kristu. 

Biřmování je tedy svátost křesťanské dospělosti. Je to zvláštní dar Ducha svatého

ke službě svědectví svým bližním o Kristu.

Křtem nabyl člověk práva náležet Kristu a jeho církvi, ale teprve biřmováním dosahuje všech práv

a povinností dospělého křesťana, k čemuž se mu dostává potřebných darů Ducha.

V praxi všedního dne to znamená, že biřmovaný se musí vyrovnat s četnými úkoly,

které mu přináší doba a okolnosti, v níž žije.

Jeho poslání se v podstatě naplňuje v plnění denních povinností v rodině a v práci,

v nesobecké službě a vytrvalé lásce, v ochotě pomáhat a snášet starosti a bolesti

a nést je také se svými bližními.

Na poslání biřmovaného se nemůžeme dívat jako na něco dobrovolného nebo jako na soukromou zálibu. Je to povolání Boží a je to důsledek plynoucí z milosti, jež se při biřmování uděluje.

Příkladem zde je služba samého Krista, zdrojem energie pak ona síla Ducha svatého,

kterou on sám svým učedníkům přislíbil a již uděluje ve křtu a biřmování.

Biřmování je také pečetí Ducha svatého.

„Pečeť je symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví nějakého předmětu. Proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich pána. Pečetí se ověřuje právnický úkon nebo určitý dokument a některých případech jej kryje tajemstvím. Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce. I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal.:

„On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil“.

(2K 1,22)

(Některé formulace jsou čerpány z Katechismu katolické církve, Karmelitánské nakladatelství,

 Kostelní Vydří 2001)

Je to svátost obrácení se k Bohu.

„Obrátíš-li se, Izraeli, je výrok Hospodinův, obrať se ke mně!“

(Jr 4,1)

Smíření

„Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin.  

I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh,  

i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“

(Iz 1, 18)

Pokání

„I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice…

I král vstal ze svého trůnu, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela.

Vyhlásil: „Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou.

Kdo ví, možná se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“

(Jonáš 3. kapitola)

Je to přiznání své hříšnosti

 „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“

Odpuštění hříchů

Pouze Bůh odpouští hříchy. Protože Ježíš je Boží Syn, může o sobě říci:

„Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy.“

„Synu, odpouštějí se ti hříchy.“

(Mk 5, 5.10)

„Pán ale dává svým učedníkům podíl na své vlastní moci odpouštět hříchy.

Pro apoštoly a jejich následovníky to je velmi nelehký, odpovědný a zavazující úkol.

Pro společenství církve Kristovy je tento dar milostivým aktem a požehnáním.

„Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny…“

(J 20, 22 - 23)

„Jsme tedy posly Kristovými. Bůh vám domlouvá našimi ústy.

Na místě Kristově vás prosíme:

„Dejte se smířit s Bohem!“

„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“

(2K 5, 17 - 20)

„Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“

(Mt 5, 23 - 24)

„A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“

„Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec.“

(Mt 6, 12.14)

Slova rozhřešení užívaná v latinské církvi:

„Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět

a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha;

ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.

Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

(Katechismus katolické církve, s. 371)

„Je někdo z vás nemocen?

Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.

Modlitba víry  zachrání nemocného,

Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“

(Jakub 5, 14 - 15)

„Tato svátost je určena k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí těla i ducha.“

„V liturgické tradici jak východní, tak západní, jsou od dávných dob svědectví

o pomazání nemocných posvěceným olejem.

Během staletí bylo však stále výlučněji pomazání nemocných udělováno těm, kteří už umírali.

Z tohoto důvodu dostalo název „poslední pomazání“.

(Katechismus katolické církve, s 384)

Tento liturgický vývoj a následná praxe církve vedly ovšem k tomu, že došlo k hrubému zkreslení, nepochopení a odmítání této svátosti.

Smyslem této svátosti je především dát do pořádku vztah nemocného s Bohem.

Slova pronesená nad nemocným to jasně vystihují:

„Skrze toto svaté pomazání ať tě Pán pro své milosrdenství posílí milostí Ducha svatého,

ať tě vysvobodí z hříchů,  ať tě zachrání a posilní.“

Ježíš v evangeliu říká:

„Synu, odpouštějí se ti hříchy.“

 Nemoc často souvisí s nepořádkem v duši člověka.

Na Ježíše se v evangeliích obrací mnoho nemocných a prosí jej  o uzdravení.

On je vyzývá, aby věřili a dává za příklad víru těch, kteří věří:

„Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho:

„Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí."

Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“

Setník mu však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu;

ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven…“

„Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali:

„Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.

Učedníci dostávají poslání jít do světa, uzdravovat nemocné,

vymítat zlé duchy, křtít a získávat učedníky.

„Zavolal svých Dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy…

I vyšli a volali k pokání.

Vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“

(Mk 6, 1 - 6)

Vzkříšený Ježíš říká:

„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“

 „…na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“

(Mk 16, 15 - 20)

Duch svatý dává některým lidem zvláštní charisma - dar uzdravování,

aby ukázal sílu milosti zmrtvýchvstalého Ježíše.

(Katechismus katolické církve, s. 383)