Chvála vzpomínání

Milí přátelé,

"Vyprávěj, jak si byl malej."

Vzpomínám si, jak jsem podobnou větou trápil své rodiče.

Je to určitě nakažlivé, protože i mým dětem se takové vyprávění líbí.

Vždycky mě vrhne do náručí bezbřehých vod vzpomínek.

Díky jedné banální vzpomínce se vynořuje jiná, kterou jsem považoval za dávno ztracenou.

Víte, představuju si to tak, že jakmile pustíme v hlavě vzpomínací mód, je to jako bychom se napojili na videopůjčovnu,

která nám ale sama sází filmy podle vlastního výběru. Chceme jen jeden kousek a spustí se lavina.

Alespoň já to tak mám. Vždycky mě to překvapí, ale většinou je na konci toho vodopádu vděčnost.

Proč? Já si vždycky pod vodopádem uprostřed pěnící vody vzpomínek uvědomím,

že jsem prožil opravdu hodně velmi požehnaných chvil.

Jsem za to moc rád a vděčnost spočívá v jakémsi tichém díkůvzdání, které mi běží v hlavě.

Myslím, že právě v adventní době, která nám začala, je vzpomínání dobrým odrazovým můstkem.

Začnete u jednotlivých příhod spojených s konkrétními lidmi a jaksi mimochodem dostanete několik příloh.

Pokud by se nám něco podobného stalo v restauraci, dočkáme se k objednanému vývaru a řízku ještě svíčkové,

zmrzliny, guláše, smažou a tak dál. Vzpomínky se podle mě dají výborně využít i pro naši přítomnost.

Vzpomínky na hubenější roky, nám připomenou, že se nemáme tak špatně, vzpomínky na milé přátele zase utiší naši osamělost.

Vzpomínky mají ještě jednu výbornou vlastnost, můžeme se o ně podělit. Dokonce to k nim patří.

Když to činíme, musíme ten proud v hlavě usměrnit a převést do slov,

podobně jako se v mnoha restauracích čepují přeslazené nápoje, kdy se tresť mísí s vodou a CO2.

Pokud vypouštíme vzpomínky na cestu k uším posluchačů, nemůžeme je nechat nahaté, oblékáme je tak,

aby posluchači uměli rozpoznat jejich krásu.

Ovšem tahle činnost není nijak nečestná, sami si na ní uvědomujeme, jak těžké je vzpomínky sdílet v plnosti s těmi,

kteří to s námi neprožili. Naše adventní putování k narození

Spasitele je se vzpomínkami pevně spojeno, vždyť i slavná slova o narození,

která si budeme číst, se k našim uším dostala díky vzpomínání těch, kteří u toho byli.

Krásný adventní čas a hodně vděčnosti v srdcích přeje

Zdeněk Bohuslav

Řeč Olivera Cromwella k tehdejším zákonodárcům

(tzv. dlouhému parlamentu)

1653

„Je nejvyšší čas ukončit vaše zasedání, jež jste zostudili opovrhováním vším dobrým

a poskvrnili všemi neřestmi. Nejste než sebranka a odpůrci blahodárné správy.

Nejste než nájemní ničemové.

Svou zemi byste prodali za kus bídného žvance jako Ezau,

svého Boha zradili pro pár drobných jako Jidáš.

Je ve vás vůbec něco dobrého? Existuje nějaká hanebnost, jež by vám nebyla vlastní?

Věřící nejste o nic víc, než můj kůň. Zlato je vaším Bohem.

Kdo z vás neumlčel své svědomí za úplatek?

Je mezi vámi alespoň jeden, jenž by sebenepatrněji hájil zájmy Commonwealthu?

Vy mrzké děvky!

Což jste svým nestoudným pletichařením a podlostmi neznesvětili toto posvátné místo

a z Božího stánku neučinili doupě lotrovské?

Jak hnusně odporní jste celému národu, jenž vás pověřil k napravování křivd!

Tak tedy! Seberte si své saky paky, zamkněte za sebou a ve jménu Boha, jděte!“ 

(Oliver Cromwell, 1653)

(zdroj internet)

Chvála nadhledu

Milí přátelé,

taky se berete tak vážně? Já se někdy přistihnu, že přemýšlím tak, jako bych byl pro fungování světa důležitý.

Na něčem se zaseknu a hrozně řeším, jak to dopadne, jaká bude má role a výsledek.

Zrovna dneska mi to připomněl sousedův kohout. Nevěříte?

Nerozumím řeči zvířat a už vůbec nemám empatii pro kohouty, ale tenhle opeřenec mi dneska připomněl,

jak je důležité usilovat o nadhled.

To bylo tak. Zmíněný kohout se neskutečně naparoval uprostřed svého hejna slepic.

Na dvorku s vysokým plotem byl s nimi úplně sám. Pán tvorstva, kam se hrabe lev.

Hlasité kokrhání, důležitý krok, vztyčená hlava, ostrý pohled,

tohle všechno vyjadřovalo vědomí vlastní důležitosti a nezastupitelnosti.

Tenhle naivka ale o lvech nic neví, svět pro něj končí u plotu, tam je prostě konec světa.

Možná si uvědomuje, že za tím plotem ještě něco vidí, ale to už nebere v potaz.

Je králem zvířat se vší odpovědností a pravomocemi.

Právě takovými naivními kohouty se můžeme stát, pokud nebude mít nadhled nad svou životní situací.

V nadhledu jde o to, že první, co relativizujeme, jsme my sami, náš význam, vliv a síla.

Díky nadhledu se nám rozšiřuje svět, najednou je ten náš dvorek skoro přehlédnutelnou tečkou,

jejíž význam budí spíše rozpaky a smích. Nadhled nám prozradí, že žijeme uprostřed dalších lidí, nadhled nám ukáže,

že mnozí jsou na tom hůř než my, nadhled nám ukáže, že ani ostatní lidé nejsou nijak zvlášť mocní a důležití.

Jak nadhled vypadá? Začíná už tím, že se zastavíme a chceme ho získat.

Máme ho pořád s sebou, jen musíme vylézt na pomyslný strom a rozhlédnout se.

Musíme seskočit z vrcholku stupně vítězů a připustit si, že náš význam je jaksi bezvýznamný.

Právě v nadhledovém uvažování se můžeme setkat s opravdu důležitými otázkami smyslu a směřování života.

Díky nadhledu se montujeme do pohledu Božího. Jak On nás asi vidí? Jeho nadhled musí být přeci absolutní!

Nezanikáme mezi davy ostatních?

Ani náhodou, zná naše nejniternější já, včetně neschopnosti snižovat vlastní důležitost a význam.

Je na něj spolehnutí, jakkoli vtipně mu musíme připadat, nikdy nás neopouští.

Zkuste si na to vzpomenout, až zase budete cítit obrovskou odpovědnost a vlastní význam.

Nejste na to sami, nejste tak důležití, přidá vám to na odvaze a taky na dobré náladě.

Pokud se něco nevydaří, svět nespadne, možná dokonce s nadhledem uvidíte, že to bylo pro vás skvělé.

Nadhled a humor jdou mnohdy po stejné cestě, jděte po ní s nimi a bude vám líp.

Hojně požehnaný týden přeje

Zdeněk Bohuslav

Chvála malebnosti

Milí přátelé,

možná může nadpis mého dnešního zamyšlení znít poněkud zasněně. Asi to tak i je.

Strávil jsem totiž příjemnou sobotu v neskutečně malebné krajině Sedlčanska.

Od té doby nemůžu na malebnost zapomenout. Mírné kopečky Středočeské pahorkatiny,

pasoucí se krávy a ovce, rozlehlé rybníky, malá sídla se zajímavými panskými usedlostmi.

Uvědomil jsem si, že malebnost krajiny kolem mě mi dodává dobrou náladu, budí vděčnost, že to smím vidět na vlastní oči.

Na pahorku s ohromujícím rozhledem jsem si uvědomil, že malebnost je hodnota,

které bych ve svém životě rád dal víc prostoru.

Přemýšlel jsem o tom, jak se vůbec malebnost v mém životě může projevit.

Ano, můžu se snažit trávit hodně času v malebných místech, ale co malebnost jako skutečná hodnota?

V čem vlastně spočívá? Jak malebnost vzniká? Jaký je na ni recept?

Podle mě sou jejím základem tři ingredience: uměřenost, sladěnost všech prvků a zářící ozdoba toho všeho.

V krajině si tohle všechno umím představit, ale jak to dostat do života? Není to moc éterické, nepředstavitelné, nereálné?

Myslím, že přeci jen není. Začnu uměřeností, tedy tím, aby nebylo něčeho příliš mnoho a něčeho jiného příliš málo,

například práce a hraní. Jejich vyváženost je pro mnohé z nás cizí pojem, k uměřenosti máme bohužel víc než daleko.

Musí to tak být? Nemohla by tahle složka malebnosti proměňovat naše životní putování?

Myslím, že je to na nás.

Další částí malebnosti je sladěnost všech prvků, tím myslím, že k sobě jednotlivé části scenérie ladí.

Dovedu si i tohle představit v našich životech.

Můžeme žít v souladu s ostatními lidmi, v lásce k nim, můžeme nebýt lhostejným ostrůvkem,

ale součástí pevniny, která nás spoluutváří.

Sladěnost tedy jednoznačně vidím ve vztazích, kde se projeví jako láska, přátelství, pochopení, soucit, milosrdenství.

Jak ale do našich životů zašifrovat i poslední popsanou složku malebnosti, tedy zářící ozdobu toho všeho?

To je přeci to, co nás odlišuje od ostatních, to je naše individualita sama o sobě,

to je ten jedinečný dar, který jsme dostali, který nám umožňuje obdarovávat naše okolí.

U někoho je to nehynoucí úsměv, který je schopen obstát i v těch nejhorších zkouškách,

u jiného schopnost naslouchat a podporovat, u dalšího je to velká moudrost, o kterou se dělí.

Každému byla tahle ozdoba dána, nemusíme o ní vědět, ale máme ji.

Náš jedinečný dar září v naší bytosti jako hladina rybníka v malebné krajině, je ozdobou.

Když o tom tak přemýšlím, přijde mi, že mé přání dostat malebnost do reálného života může být přeci jen možné.

Dokonce bych řekl, že to může být velmi zajímavý pokus.

Stvořitel učinil neskutečně malebný svět, je na to tolik příkladů, moje Sedlčansko je kapkou v oceánu.

Proč bychom nemohli být součástí malebnosti?

Zkusme tento týden najít své naprosto originální vyjádření uměřenosti, sladěnosti s celkem a také svou zářící ozdobu.

Třeba objevíme ve své životní realitě některé díry, které se nám podaří zalátat,

třeba si ve výsledku budeme sami sebe více vážit, což je přeci nezbytná podmínka,

abychom si stejně tak dokázali vážit lidí kolem nás. Ať žijeme malebně a jsme rádi, že tak přispíváme k malebnosti stvoření.

Ať vaše ozdoba září světu.

Zdeněk Bohuslav

Chvála tvoření

Milí přátelé,

podzim se chystá vystrnadit babí léto, určitě se mu to povede jako ostatně každý rok

(pravda, občas ho rovnou předběhla zima).

U nás doma se tohle období projevuje zvýšeným přísunem různých plodů,

některé jsou jedlé, jiné jsou krásné a ještě další jsou prostě jen plody, u nichž uvažujeme,

proč nám je děti přitáhly až do domu. Co s tím vším budeme dělat? Přesně takhle se našich dětí ptáme.

Pravda, mají své plány, ale materiálu k jejich uskutečnění je vždycky moc.

Ovšem podzim zasluhuje pochvalu, protože poskytuje opravdu parádní výběr různých bobulí a plodů,

ze kterých se pak dá vyrobit příjemné ozdoby domova. Je to zvláštní, ale děti jsou často zbytečně konzervativní.

Kaštany jsou přeci na ježka  a na srnku, futuristické nápady na tvorbu hada a artisty na kladině většinou šmahem zahazují.

Plní si své představy, tvoří podle vlastních tradic. Právě tvořivost bych rád tímto textem velebil.

Tvořivost se snoubí s fantazií, je to úžasná kombinace, která z materiálů dělá výrobky.

Jasně, jsou u toho i ruce, ale ty už poslušně plní to, co jim naporoučíme.

Jsou méně či více obratné, ale ta skutečná tvořivost je v nás.

Vzniká jako mix představ a možností, naše výrobky jsou vždycky absolutní originál.

Je jedno, zda jsou povedené a rafinované či nikoli. Nevznikly v sérii po stovkách tisíc a milionů jako moderní hračky.

Je v nich kus fantazie, kterou nám Stvořitel dal, abychom ji používali.

Když to domyslíme, je naše tvořivost jedním z mnoha způsobů, jak chválit právě Stvořitele.

Jejím využíváním pokračujeme v jeho díle, přetváříme svět kolem sebe. Co na tom, že to jsou drobnosti.

Tvořivost v mnoha moderních zaměstnáních úplně chybí. Její už tak dost vzácné využití je tedy stále vzácnější.

Máme ji všichni, bez ohledu na to, kam nás kdo škatulkuje, mají ji studijní typy i rebelové, jen ji moc často nepoužíváme.

Doporučuji tedy sebrat pár kaštanů, žaludů a jeřabin, položit to na stůl a chvíli stát před úkolem něco z toho udělat.

Uvidíte, že něco nakonec stvoříte, nikde na světě nebude stejné stvoření, úplně navlas tak,

jako vy existujete jen jednou a právě se všemi plusy a mínusy vaší povahy.

Tvořením jsme blíže Stvořiteli, tvořením zvedáme hozenou rukavici, kterou nám nabídl ve stylu:

„Já už mám hotovo, co budeš dělat ty?“.

Samozřejmě to platí pro veškeré tvoření, nejen pro podzimní hraní, ale to je příjemným cvičením, u kterého se dobře dumá.

Příjemné tvoření a krásný podzimní týden.

Zdeněk  Bohuslav

Chvála darovaných rán

Milí přátelé,

krása nepopsaného listu papíru, prázdný vál na těsto, rýč zapíchnutý na kraji záhonu.

Ráno je podobné tomu všemu. Ráno se může stát spousta věcí.

 Ráno se můžeme pustit do plnění těch nejodvážnějších snů.

Možná v nás může hlodat pochybnost, zda všechno stihneme, či zda se nám to bude dařit,

ale ráno máme před sebou celý den a můžeme s ním hospodařit. Ráno ještě můžeme být naivní, odhodlaní a plní sil.

Ráno začíná naše cesta konkrétním dnem.

V dnešní době si zvykáme plánovat svou existenci na neuvěřitelně dlouhou dobu dopředu.

Děláme to dokonce navzdory tomu, že se svět kolem nás překotně mění.

Je už takřka nevypočitatelný, vzdory všem zaručeným analýzám a predikcím.

Relativně klidně uzavíráme dlouhodobé smlouvy, v jejichž plnění je spousta rizik.

Děláme to, protože věříme, že budoucnost bude. Nevíme přesně, jak bude vypadat, ale věříme v její existenci.

Jed to hodně silná víra. Ráno je pro mě jasným přechodem mezi přítomností a budoucností.

Ráno si připomínám, že je začátek nově darovaného dne. Darovaného? Ale jistě.

Já věřím, že každý den, který smím prožít na Zemi je mi dán, svěřen.

Stejně tak věřím, že dobrý Správce všech mých dní se dívá, jak s ním naložím.

Právě ráno si uvědomuji znovu a znovu tuhle skutečnost.

Je to krásný pocit začít každý den jako narozeninový, originálním dárkem.

Možná to zní hrozně naivně, ale darovaný den je přeci jen o hodně jiný, než jen další položka v diáři,

kalendáři či jiném pomocníku pro dělení času. Darovaný den je plný očekávání a možností.

Moje babička, která už přešla po cestě lidského života už dál, mě naučila vážit si rán.

Jsem jí za to dodnes vděčný. Rána jsou pro mě pořád vzácnou součástí života.

Ráno se připravuji na to, aby tenhle den byl zapsán co nejlepším způsobem na seznamu mých dní.

Moc vám všem přeji, aby rána pro vás byla okamžikem, kdy si uvědomíte své zasazení do souvislostí existence,

chvílemi, kdy si odpovíte lehce na otázky svého bytí a jeho smyslu.

Moc vám přeji, aby rána byla plná milosti a energie, která by se dala krájet.

Moc vám přeji, aby rána byla plná odvahy a touhy jít po cestě, o které jste přesvědčeni, že je správná.

Nakonec vám přeji, aby rána byla bodem, kde můžete začít na bílém papíru úplně znovu,

bez výčitek za minulá provinění a nedokonalosti.

Kéž vám živý Bůh vaše rána požehná a naplní vás radostí, která vydrží po celý darovaný den.

Požehnané podzimní dny přeje

+ Zdeněk Bohuslav

Chvála návratů

Milí přátelé,

rád bych dnes pochválil jednu opomíjenou věc. Jsou jí návraty.

Ostatně máme po prázdninách a dovolených, a tak se většinou vracíme do běžných kolejí.

Doba je tedy pro toto téma vhodná. Jen si zkuste vzpomenout na některý svůj návrat z dovolené.

Je skoro jedno, jak daleko jste na ni cestovali. Důležitý je ten pocit po návratu.

Skoro nikdy o něm nemluvíme, ale důvěrně ho známe. Pro některé z nás je na celém cestování nejlepší právě tento pocit.

Nicméně hovory o dovolené se drží spíše v zaběhlých kolejích – jaká byla voda, co jste viděli, jaké bylo jídlo,

zlobily děti…co počasí? O té intimitě návratů nemluvíme.

Možná je to způsobeno tím, že jaksi podvědomě si chceme tuto návratovou záležitost nechat pro sebe,

tak je dobrá a tajemná. Co konkrétně myslím?

Ten pocit, který nám přinese třeba - domácí postel s tou správnou tvrdostí matrace s vyleželými místy,

ten správně velký polštář, specifická vůně bytu nebo domu, naše hrnky, příbory,

trávník, naše… mohl bych pokračovat do nekonečna. Víte, co se mi na návratech ale líbí opravdu nejvíc?

Dělají z nás na chvíli cizince ve vlastních městech a vesnicích.

Jsme tady zase noví, koukáme překvapeně na spoustu věcí.

Některé nejsou vůbec nové, ale najednou si všimneme, že sousedovi nějak povyrostl ořešák,

na zastávce natřeli lavičku, odlupuje se nám barva na okně. Znova objevujeme, kde to vlastně žijeme.

A ještě jeden efekt mají návraty. Náš pohled na příbytek a jeho okolí je tolerantnější.

Nějak si toho svého bydlení víc vážíme.

Jasně, máme nápady na vylepšení a díky dovolené často i energii na jejich uskutečnění,

ale jsme příjemně zaskočeni už stávající podobou.

Návraty jsou zkrátka hodny pochvaly.

Pomáhají nám znovu objevovat a vážit si věcí, které nám tak zevšedněly, že je už ani nevidíme.

Návraty nám mohou vlít do žil pocit šťastlivců, kteří bydlí a pracují na skvělých místech.

Objevujeme to, co tak dobře známe. Zjišťujeme míru požehnání, které se nám dostává už tím, že máme svůj domov.

Jasně, má mouchy, je třeba ještě tolik věcí vylepšit, ale jsme tady doma.

Představuji si, že i náš konečný návrat do Boží náruče, až skončí naše pozemská cesta,

bude podobně optimistický a plný vděčnosti.

Budeme doma, tentokrát natrvalo, ačkoli kdo ví, třeba se tam dá taky cestovat a třeba ještě úplně jinak,

než si vůbec umíme představit.

Přeji vám krásné pozemské návraty a hodně obdivu a tolerance k vašim domovům, které na vás celou dobu čekaly.

Požehnaný týden přeje

Zdeněk Bohuslav  

Chvála neobvyklých cest

Milí přátelé,

přeji vám krásný a vděčností naplněný týden.

Potkal jsem se svým starým přítelem a diskutovali jsme o všem možném, bylo to moc příjemné.

Neviděli jsme se dost dlouho, a přesto to vypadalo, že jsme se teprve nedávno rozloučili.

Z našeho rozhovoru mi mimo jiné zůstala jedna myšlenka.

Jít úplně neobvyklou cestou je zaručeným receptem na opravdu zajímavý život. Zní to jako fráze?

Možná, pokusím se ji blíže vysvětlit a obhájit.

Můj přítel strávil téměř měsíc na Korsice. Ukazoval mi dech beroucí fotky nedotčené přírody, úctyhodných hor.

Ze všeho doslova sálalo požehnání. Krásná cesta, která obdarovala celou jeho rodinu.

Byli tam opravdu dlouho díky svému autostanu. Ano, skutečně stanu postavenému na střeše běžného osobního auta.

Spali přímo v přírodě, neplatili drahé a hlučné kempy. Znamenalo to, pouze tento stan mít, rozhodnout se pro něj.

Možnosti přespání jsou pak takřka neomezené. Pravda, oželeli švédské stoly a komfortně klimatizované pokoje,

ale vyměnili to za skutečnou dovolenou v přírodě, za absolutní využití draze získaného volného času.

Kdyby šli tradiční cestou, byli by týden v hotelu, a viděli by moře v okolí.

Zmiňuji tohle jako jeden z příkladů neobvyklé cesty, o které mluvím výše.

Mám takových příkladů víc. Často máme potíž s tím rozhodnout se pro nějakou nezvyklou cestu.

Ověřené a tradiční je zpravidla bezpečnější, ale také, stejně zpravidla, nudné a nepřínosné.

Zkusme se tento týden na své životy podívat z hlediska naší možnosti volby neobvyklých cest.

Zkusme z tohoto pohledu revidovat naši práci, bydlení, vztahy, cíle a přání.

Alespoň v jedné z těchto oblastí najdeme možnost vydat se po neobvyklé cestě,

která kromě rizika slibuje i nadstandardní zážitky a životní zkušenosti.

Mimochodem Ježíš taky nebyl zrovna konzervativní typ.

Vydával se mezi lidi, mezi které se nikomu nechtělo, nevyhýbal se celníkům, prostitutkám, malomocným.

Řekl bych, že jeho příběh je plný neobvyklých cest.

Jednou neobvyklou cestou i končí, dokonce ani smrt ho v tom nezastavila.

Jsem přesvědčený, že Bůh nám ponechává nesmírný manévrovací prostor pro tvorbu našich životů.

Nechává nás rozhodovat se samostatně, nebere nám odpovědnost.

Podle mě je někdy znuděný z našich konzervativních voleb. Vždyť v Ježíšově příběhu nesmírně vyvýšil neobvyklé cesty.

A ještě jedno důležité konstatování. On s námi je, ať si vybereme kteroukoli – bezpečnou i nebezpečnou, neopouští nás.

Třeba i proto alespoň někdy zkusme dělat věci a rozhodnutí jinak, než jsme zvyklí.

Neobvyklé cesty a požehnání jsou spolu zajímavě propletené.

Požehnaný týden plný úsměvu přeje

Zdeněk Bohuslav