"Být otrokem svého snu a svobodný ve svých krocích." P. Coelho

Úvodní stránka Něco o mně K zamyšlení Zajímavosti Úvahy Odkazy Co mě baví Kontakt

 
 

Cerro Torre

Cerro Torre je hora ležící na území Národního parku Los Glaciares v Patagonii v blízkosti vsi El Chaltén v Argentině. Vrchol je nejvyšším ze skupiny čtyř vrcholů: Cerro Torre, Torre Egger, Punta Herron, a Cerro Standhart. Má tvar  obří skalní jehly a je považován za nejobtížnější alpinistický terén světa. Horolezci musí překonat sníh, led, tvrdou příkrou skálu i nepřízeň počasí.

Údajný prvovýstup severní stěnou v roce 1959 Cesarem Maestrim a Tonim Eggerem je zpochybňován, neboť Egger během výstupu zemřel a neexistuje ani vrcholové foto. Tuto hypotetickou výstupovou trasu i v dnešní době považují horolezci za extrémně obtížnou a údajné desítky nýtů, které v ní Maestri zanechal nebyly nikdy nalezeny. Dnes převládá názor, že se dostali pouhých 300 metrů od úpatí stěny. Roku 1970 se Maestri o výstup pokusil znovu, tentokrát jihovýchodním hřebenem. 2. prosince 1970 se dostal až těsně pod převislou asi 20 metrů vysokou vrcholovou čepici tvořenou zmrzlým sněhem, kterou nezlezl, protože ji "nepovažoval za součást hory". Použil pro alpinisty nepřípustných technik (velmi umělý expediční styl - žebříky z nýtů atd.).

První lidmi na vrcholu se stali Casimiro Ferrari a jeho kolegové 13. ledna 1974 po výstupu západní stěnou.

 

     


 

Složitý život přes jednoduchý objektiv

Nedávno mě zaujaly fotky kamarádky Doris Fajfrové, tak jsem dostal nápad zeptat se jí, zda bych mohl některé z nich zveřejnit na tomhle webu a ...dostal jsem povolení:-) Hurá:-D Takže tady jsou v celé své kráse. Myslím, že fotky nepotřebují komentář...a když, tak rozhodně ne ode mě:-) Některé jsou okomentovány autorkou.

Vybrané fotky s komentářem:

Slideshow se všemi fotkami
 

(F11 roztáhnete velikost okna v prohlížeči)

 

 Ledová královna

 

 

V sevření. Koho? Čeho? Druhého pádu?

Ne, ostnatého drátu!

Nadvakrát (nakvadrát) ostnatý drát...

 

Někdy nevím kudy, někdy jsem moc hrdá se zeptat, takže se mi

 někdy stává, že zabloudím i na vodách, které dobře znám.

Někdy je ta zátěž větší, než jsem schopna unést.

 
 

Pavučina snů, do které se vždy tak lehce zamotá.

 Ale jak se vymotat?

Někdy mi přijde, že je svět trochu vzhůru nohama a pak zjistím,

 že jsem to já sama.

Vlaky jedou kam je koleje vedou,

 lidi jedou kam je srdce vedou...

Kéž by životní cesta byla vždy

 tak jasná.

Such a Rush!!!

 

Zátiší o ničem zásadním

 a přesto tu je.

Když je zle, On se vždycky skloní,  i když je to On, před kým

 bych se měla sklonit.

Prstýnek a závoj pod nánosem prachu všedních dnů

 

 


Město duchů a Černobyl

Autorkou této reportáže  je Filatova Elena Vladimirovna

Ahoj Jmenuji se Elena a jsem autorkou této reportáže. Popisuji jen skutečnost. Jediné, co mám, je motorka a s ní spojená svoboda jet kamkoli.

Jízda na motorce je má velká záliba. Měla jsem už různé stroje, ale nakonec jsem skončila u Kawasaki Ninja. Má 147 koňských sil, sviští po silnici jako vystřelená kulka a je pohodlná na dlouhé výlety. Hodně cestuji a mým oblíbeným cílem je tzv. „černobylská mrtvá zóna,“ 130 km od domova. Proč oblíbeným? Protože tam můžete jezdit celé hodiny, aniž byste potkali jediné auto a spatřili jedinou živou duši. Silnice od osmdesátých let nikdo neopravoval. Ale v místech, kde je neponičily kamiony nebo vojenská technika, jsou stejně neporušené, jako před dvaceti lety. Samotný čas je zatím ještě zničit nestačil. Před jízdou do „mrtvé zóny“, je třeba mít několik základních informací a potřebné vybavení. K měření okolní radiace užívám dozimetr. V prvních dnech po explozi byla na některých místech kolem reaktoru hodnoty 3000 rentgenů. Lidé obsluhující reaktor zemřeli na místě. Dnes je reaktor zabetonován a cestování po oblasti již není nebezpečné. Na mapě, kterou jsem aktualizovala 16.3.2004 pro náš motoklub, jsem zaznamenávala úroveň radiace na různých místech v oblasti. Hodnota naměřeného záření se při tom vždy vztahuje na střed asfaltové silnice. Na krajnicích je již hladina záření dvojnásobná a metr od cesty čtyři až pětkrát silnější. Radiace je všude, v zemi, trávě, jablcích a houbách. Není však v asfaltu, což jízdu mrtvou zónou dělá bezpečnou. Cestuji vždy sama a nikdy jsem neměla problémy s lidmi měřícími v kontrolních bodech projíždějící lidi i auta dozimetrem. Pokud na vozidle naměří zvýšenou radiaci, ihned na místě provedou chemickou očistu.

Zmíním-li lidem, že jedu do „mrtvé zóny“ mají o mne přátelé doslova panický strach. Otec říká, že lidé se podvědomě bojí něčeho, co není vidět ani cítit, a přesto to přináší smrt. Otec je nukleární fyzik a často říká, že větší nebezpečí mi hrozí při rychlé jízdě na motorce, než z ozáření. Otec mnoho let v okolí elektrárny zkoumá následky katastrofy.
Je čas vyrazit. Tady začíná má cesta na niž nepotkám téměř žádná auta. Oblast má špatnou pověst a lidé se sem neradi vracejí. Čím dále pojedu, tím bude země chudší, potkám méně lidí a silnice budou horší. Na osmdesátém kilometru je plastika velkého vejce, dělícího území na konci civilizace, na území kde začíná Černobyl. Někdo přivezl toto vejce z Německa jako symbol života, který zde přežije i přes radiační zamoření. Je to zároveň i poslední místo, kde můžu dostat něco k jídlu a doplnit palivo. Ať už se vydám dál kterýmkoli směrem, uvidím stále stejný obrázek. Zpustošená města, mrtvé vesnice, zničené farmy. Momentálně se pohybuji asi 50 km jižně od reaktoru. Procházím kontrolou. Pro vstup do mrtvé zóny je potřeba mít povolení, které mám z centra jaderného výzkumu. Na první pohled vypadají vesnice silnice i stromy stejně, jako za hranicí „mrtvé zóny“, ale není tomu tak, jsou silně radioaktivní. Co lidem dnes připadá jako peklo, je rájem zvířat. Populace roste, divokých prasat zde přibývá a schovávají se v opuštěných domech a boudách. Zvířata nejsou agresivní, pravděpodobně mají dostatek potravy, protože jiné druhy se množí také. Je docela běžné spatřit vlka, lišku, nebo kance přecházející silnici, a proto musí být řidič na úzkých cestách opatrný.

Nacházím se v městě Černobyl. Nepěkné město. Byla to jakási základna, v niž žili všichni kdo pracovali v atomové elektrárně. Dozimetr měří jen 20-80 mikrorentgenů. Je to nejbezpečnější místo v celé zamořené oblasti. 18 km od Černobylu jsem opustila hlavní cestu a procházím se vesnicemi. Při projezdu okolo atomové elektrárny, zrychluje pípání. Stromky přede mnou jsou „kouzelné“. V roce 1986 od radiace zčervenaly, byly uříznuty a zakopány metr do země. Dnes opět rostou na stejném místě svěží a zelené, jenže vyzařuji radioaktivitu, která není vidět. Jak již vím, na asfaltce není téměř žádná radiace, ale jakmile se od ní vzdálíte jen deset metrů, nebude vám stačit stupnice dozimetru. Kdybych ušla dalších sto metrů směrem k reaktoru, naměřím tři rentgeny. Půjdu li pěšky až k elektrárně, budu na konci cesty rozžhavená do ruda... Raději se nepřibližovat. Přede mnou stojí elektrárna, která celou oblast přeměnila v poušť. Cílem mé dnešní vyjížďky je „Město duchů“ které bylo založeno v roce 1970 a nachází se asi 4 km severně od reaktoru, a žilo v něm 50 000 lidí. Je zde ticho. Nikde žádný policista, jen stráž u vjezdu. Jsem ve městě úplně sama. Mohu bezstarostně projíždět ulicemi bez obav, že potkám jediné auto, či chodce. Toto město by mohlo být turistickou atrakcí. Pár cestovních kanceláří se do těchto míst snažilo pořádat zájezdy, ale jejích zákazníky děsilo hrobové ticho – tak charakteristické, pro toto opuštěné město. Měly zde být dvouhodinové exkurze, ale lidé po čtvrthodině prchaly zpět do autobusů zděšeni, ohromeni a stísněni naprostým tichem. Na první pohled město vypadá jako normální sídliště. Na balkónech visí prádlo, některá okna se otevírají, zde je zastávka taxi, o kousek dál obchod z potravinami... Pak si přečtete slogan na stěně budovy o tom, jak „Nás Leninova strana vede ke komunismu“, a v tu chvíli si uvědomíte, že prádlo visí na balkóně již 18 let v liduprázdném městě. Když se procházím tímhle městem, nikdy nechodím k osamoceným stavbám sama. Pro osamělou dívku je zde mnoho nebezpečných míst. Obvykle chodím zkoumat opuštěné stavby s lidmi, hlídajícími „mrtvé pásmo“, kteří vědí, kde byli zakopány radioaktivní stromy, kde jsou provizorní hřbitovy, či leží spousty kontaminované sutě. V den evakuace nezůstal obchod s motorkami ušetřen. Česká motorka ČZ 26 PS 340 cm3 cena 1050 rublů... „Čezeta“ byla snem všech mladých lidí v sovětském svazu. V obchodech byly stále zástupy mladých lidí, kteří toužili po motorce s výkonem 26 koní. Průměrná měsíční mzda nepřesahující 180 rublů, však nedovolovala pořízení vysněného motocyklu. Pak přišla ta hrůza, evakuace, panika... Nikde žádný prodavač, žádná policie... tento obchod byl vyrabován během hodiny. Banky a dokonce i zlatnictví přečkaly evakuaci bez úhony, jen tento obchod neměl žádnou šanci. PS: policie později střílela na záškodníky, rabující ve městě.

Ve městě není žádné telefonické spojení, mobil zde nefunguje. Nejvíce vzrušující je jízda městem duchů s ručičkou tachometru až na červené rysce, kdy můj motor řve v naprostém tichu jako zraněný dinosaurus, a všechny duše opuštěného města proklínají mou Kawasaki 1100 cm3. Jejich přízraky tam jsou dodnes. Transparenty jsou stále připraveny na prvního května, kdy se měla konat celodenní přehlídka. První květen však v tomto městě nikdy nenastal. 26 dubna 1986 byla celá populace evakuována a od té doby už hlavní ulice nikdy průvod nezažila a již nikdy jej nespatří.