Cerro Torre
Cerro Torre
je hora ležící na území Národního parku Los
Glaciares v Patagonii v blízkosti vsi El Chaltén v
Argentině. Vrchol je nejvyšším ze skupiny čtyř
vrcholů: Cerro Torre, Torre Egger, Punta Herron, a
Cerro Standhart. Má tvar obří skalní jehly a
je považován za nejobtížnější alpinistický terén
světa. Horolezci musí překonat sníh, led, tvrdou
příkrou skálu i nepřízeň počasí.
Údajný prvovýstup severní stěnou v roce 1959 Cesarem
Maestrim a Tonim Eggerem je zpochybňován, neboť
Egger během výstupu zemřel a neexistuje ani
vrcholové foto. Tuto hypotetickou výstupovou trasu i
v dnešní době považují horolezci za extrémně
obtížnou a údajné desítky nýtů, které v ní Maestri
zanechal nebyly nikdy nalezeny. Dnes převládá názor,
že se dostali pouhých 300 metrů od úpatí stěny. Roku
1970 se Maestri o výstup pokusil znovu, tentokrát
jihovýchodním hřebenem. 2. prosince 1970 se dostal
až těsně pod převislou asi 20 metrů vysokou
vrcholovou čepici tvořenou zmrzlým sněhem, kterou
nezlezl, protože ji "nepovažoval za součást hory".
Použil pro alpinisty nepřípustných technik (velmi
umělý expediční styl - žebříky z nýtů atd.).
První lidmi
na vrcholu se stali Casimiro Ferrari a jeho
kolegové 13. ledna 1974 po výstupu západní
stěnou.


|
Složitý život přes jednoduchý objektiv
Nedávno mě zaujaly fotky
kamarádky Doris Fajfrové, tak jsem dostal nápad
zeptat se jí, zda bych mohl některé z nich
zveřejnit na tomhle webu a ...dostal jsem
povolení:-) Hurá:-D Takže tady jsou v celé své
kráse. Myslím, že fotky nepotřebují
komentář...a když, tak rozhodně ne ode mě:-)
Některé jsou okomentovány autorkou.
|
 |
|
|
|
Ledová královna |
|
|
|
 |
|
V sevření. Koho? Čeho?
Druhého pádu? |
|
Ne, ostnatého drátu! |
|
|
 |
|
Nadvakrát (nakvadrát)
ostnatý drát... |
|
|
|
|
 |
|
Někdy nevím kudy, někdy
jsem moc hrdá se zeptat,
takže se mi |
|
někdy stává,
že zabloudím i na
vodách, které dobře
znám. |
|
|
|
 |
|
Někdy je ta zátěž větší,
než jsem schopna unést. |
|
|
|
|
|
|
|
 |
|
Pavučina snů, do které
se vždy tak lehce
zamotá. |
|
Ale
jak se vymotat? |
|
|
 |
|
Někdy mi přijde, že je
svět trochu vzhůru
nohama a pak zjistím, |
|
že
jsem to já sama. |
|
|
 |
|
Vlaky jedou kam je
koleje vedou,
|
|
lidi
jedou kam je srdce
vedou... |
|
|
 |
|
Kéž by životní cesta
byla vždy |
|
tak
jasná. |
|
|
 |
|
Such a Rush!!! |
|
|
|
|
 |
|
Zátiší o ničem zásadním |
|
a
přesto tu je. |
|
|
 |
|
Když je zle, On se
vždycky skloní, i
když je to On, před kým |
|
bych
se měla sklonit. |
|
|
 |
|
Prstýnek a závoj pod
nánosem prachu všedních
dnů |
|
|
|
|
|
Město duchů a Černobyl
Autorkou této reportáže je
Filatova Elena
Vladimirovna

Ahoj Jmenuji se
Elena a jsem autorkou této reportáže. Popisuji jen
skutečnost. Jediné, co mám, je motorka a s ní spojená
svoboda jet kamkoli.
Jízda na motorce je má velká záliba.
Měla jsem už různé stroje, ale nakonec jsem skončila u
Kawasaki Ninja. Má 147 koňských sil, sviští po silnici
jako vystřelená kulka a je pohodlná na dlouhé výlety.
Hodně cestuji a mým oblíbeným cílem je tzv. „černobylská
mrtvá zóna,“ 130 km od domova. Proč oblíbeným? Protože
tam můžete jezdit celé hodiny, aniž byste potkali jediné
auto a spatřili jedinou živou duši. Silnice od
osmdesátých let nikdo neopravoval. Ale v místech, kde je
neponičily kamiony nebo vojenská technika, jsou stejně
neporušené, jako před dvaceti lety. Samotný čas je zatím
ještě zničit nestačil. Před jízdou do „mrtvé zóny“, je
třeba mít několik základních informací a potřebné
vybavení. K měření okolní radiace užívám dozimetr. V
prvních dnech po explozi byla na některých místech kolem
reaktoru hodnoty 3000 rentgenů. Lidé obsluhující reaktor
zemřeli na místě. Dnes je reaktor zabetonován a
cestování po oblasti již není nebezpečné. Na mapě,
kterou jsem aktualizovala 16.3.2004 pro náš motoklub,
jsem zaznamenávala úroveň radiace na různých místech v
oblasti. Hodnota naměřeného záření se při tom vždy
vztahuje na střed asfaltové silnice. Na krajnicích je
již hladina záření dvojnásobná a metr od cesty čtyři až
pětkrát silnější. Radiace je všude, v zemi, trávě,
jablcích a houbách. Není však v asfaltu, což jízdu
mrtvou zónou dělá bezpečnou. Cestuji vždy sama a nikdy
jsem neměla problémy s lidmi měřícími v kontrolních
bodech projíždějící lidi i auta dozimetrem. Pokud na
vozidle naměří zvýšenou radiaci, ihned na místě provedou
chemickou očistu.
Zmíním-li lidem, že jedu do „mrtvé
zóny“ mají o mne přátelé doslova panický strach. Otec
říká, že lidé se podvědomě bojí něčeho, co není vidět
ani cítit, a přesto to přináší smrt. Otec je nukleární
fyzik a často říká, že větší nebezpečí mi hrozí při
rychlé jízdě na motorce, než z ozáření. Otec mnoho let v
okolí elektrárny zkoumá následky katastrofy.
Je čas vyrazit. Tady začíná má cesta na niž nepotkám
téměř žádná auta. Oblast má špatnou pověst a lidé se sem
neradi vracejí. Čím dále pojedu, tím bude země chudší,
potkám méně lidí a silnice budou horší. Na osmdesátém
kilometru je plastika velkého vejce, dělícího území na
konci civilizace, na území kde začíná Černobyl. Někdo
přivezl toto vejce z Německa jako symbol života, který
zde přežije i přes radiační zamoření. Je to zároveň i
poslední místo, kde můžu dostat něco k jídlu a doplnit
palivo. Ať už se vydám dál kterýmkoli směrem, uvidím
stále stejný obrázek. Zpustošená města, mrtvé vesnice,
zničené farmy. Momentálně se pohybuji asi 50 km jižně od
reaktoru. Procházím kontrolou. Pro vstup do mrtvé zóny
je potřeba mít povolení, které mám z centra jaderného
výzkumu. Na první pohled vypadají vesnice silnice i
stromy stejně, jako za hranicí „mrtvé zóny“, ale není
tomu tak, jsou silně radioaktivní. Co lidem dnes připadá
jako peklo, je rájem zvířat. Populace roste, divokých
prasat zde přibývá a schovávají se v opuštěných domech a
boudách. Zvířata nejsou agresivní, pravděpodobně mají
dostatek potravy, protože jiné druhy se množí také. Je
docela běžné spatřit vlka, lišku, nebo kance
přecházející silnici, a proto musí být řidič na úzkých
cestách opatrný.
Nacházím se v městě Černobyl. Nepěkné
město. Byla to jakási základna, v niž žili všichni kdo
pracovali v atomové elektrárně. Dozimetr měří jen 20-80
mikrorentgenů. Je to nejbezpečnější místo v celé
zamořené oblasti. 18 km od Černobylu jsem opustila
hlavní cestu a procházím se vesnicemi. Při projezdu
okolo atomové elektrárny, zrychluje pípání. Stromky
přede mnou jsou „kouzelné“. V roce 1986 od radiace
zčervenaly, byly uříznuty a zakopány metr do země. Dnes
opět rostou na stejném místě svěží a zelené, jenže
vyzařuji radioaktivitu, která není vidět. Jak již vím,
na asfaltce není téměř žádná radiace, ale jakmile se od
ní vzdálíte jen deset metrů, nebude vám stačit stupnice
dozimetru. Kdybych ušla dalších sto metrů směrem k
reaktoru, naměřím tři rentgeny. Půjdu li pěšky až k
elektrárně, budu na konci cesty rozžhavená do ruda...
Raději se nepřibližovat. Přede mnou stojí elektrárna,
která celou oblast přeměnila v poušť. Cílem mé dnešní
vyjížďky je „Město duchů“ které bylo založeno v roce
1970 a nachází se asi 4 km severně od reaktoru, a žilo v
něm 50 000 lidí. Je zde ticho. Nikde žádný policista,
jen stráž u vjezdu. Jsem ve městě úplně sama. Mohu
bezstarostně projíždět ulicemi bez obav, že potkám
jediné auto, či chodce. Toto město by mohlo být
turistickou atrakcí. Pár cestovních kanceláří se do
těchto míst snažilo pořádat zájezdy, ale jejích
zákazníky děsilo hrobové ticho – tak charakteristické,
pro toto opuštěné město. Měly zde být dvouhodinové
exkurze, ale lidé po čtvrthodině prchaly zpět do
autobusů zděšeni, ohromeni a stísněni naprostým tichem.
Na první pohled město vypadá jako normální sídliště. Na
balkónech visí prádlo, některá okna se otevírají, zde je
zastávka taxi, o kousek dál obchod z potravinami... Pak
si přečtete slogan na stěně budovy o tom, jak „Nás
Leninova strana vede ke komunismu“, a v tu chvíli si
uvědomíte, že prádlo visí na balkóně již 18 let v
liduprázdném městě. Když se procházím tímhle městem,
nikdy nechodím k osamoceným stavbám sama. Pro osamělou
dívku je zde mnoho nebezpečných míst. Obvykle chodím
zkoumat opuštěné stavby s lidmi, hlídajícími „mrtvé
pásmo“, kteří vědí, kde byli zakopány radioaktivní
stromy, kde jsou provizorní hřbitovy, či leží spousty
kontaminované sutě. V den evakuace nezůstal obchod s
motorkami ušetřen. Česká motorka ČZ 26 PS 340 cm3 cena
1050 rublů... „Čezeta“ byla snem všech mladých lidí v
sovětském svazu. V obchodech byly stále zástupy mladých
lidí, kteří toužili po motorce s výkonem 26 koní.
Průměrná měsíční mzda nepřesahující 180 rublů, však
nedovolovala pořízení vysněného motocyklu. Pak přišla ta
hrůza, evakuace, panika... Nikde žádný prodavač, žádná
policie... tento obchod byl vyrabován během hodiny.
Banky a dokonce i zlatnictví přečkaly evakuaci bez
úhony, jen tento obchod neměl žádnou šanci. PS: policie
později střílela na záškodníky, rabující ve městě.
Ve městě není žádné telefonické
spojení, mobil zde nefunguje. Nejvíce vzrušující je
jízda městem duchů s ručičkou tachometru až na červené
rysce, kdy můj motor řve v naprostém tichu jako zraněný
dinosaurus, a všechny duše opuštěného města proklínají
mou Kawasaki 1100 cm3. Jejich přízraky tam jsou dodnes.
Transparenty jsou stále připraveny na prvního května,
kdy se měla konat celodenní přehlídka. První květen však
v tomto městě nikdy nenastal. 26 dubna 1986 byla celá
populace evakuována a od té doby už hlavní ulice nikdy
průvod nezažila a již nikdy jej nespatří.
|