|
Ubavit se k smrti
Neil Postman
 |
Neil
Postman, bývalý vedoucí katedry kultury a komunikace Newyorské
univerzity, v této své knize představuje svůj pohled na roli
televize, coby dominantního média současné doby. Poukazuje především
na negativa, která s sebou tento televizní věk přináší. Těmi jsou
podle něj snaha přetvářet veškerý obsah a sdělení na formu určitého
druhu zábavy. Ve své knize se snaží autor dokázat, že forma sdělení
v podstatě předurčuje obsah tohoto sdělení, což dokládá a ukazuje na
kontrastním srovnání dnešních médií a tím, jaká byla podoba
médií a mezilidské komunikace koncem 18. a v průběhu 19. století v
USA.
Toto
"staré" období nazývá obdobím tištěného slova a zachycuje jeho
charakteristiky na mnoha příkladech: dokládá neobyčejně vysoký podíl
gramotných obyvatel v americké společnosti, shrnuje extrémně vysoké
počty vydávaných knih a periodik, a popisuje také způsoby vedení
politických debat. Tehdy pronášené disputace by pro dnešního
posluchače nebyly přijatelné. Sestávaly totiž z mnohahodinových
proslovů plných košatých, složitě strukturovaných vět a odkazů – a
jak Postman dodává, jejich náplní byly střety myšlenek, které měly
prostor být detailně vyjádřeny a vysvětleny.
Příčinou
konce tohoto „věku“ se stal podle Postmana telegraf. Ten zásadně
proměnil pohled na sdělované obsahy. Zatímco do roku 1844 byly pro
čtenáře či jiného komunikujícího zprávou především takové informace,
které mohly mít nějaký vliv na jeho každodenní život, na jeho
rozhodování ve volbách a podobně, po vynálezu telegrafu se hodnotou
zprávy stává samotná její rychlost. Zároveň si telegraf vynucuje
zjednodušování komunikovaného sdělení, což vede k výraznému
zploštění reality. K dokonalosti dovedla tento princip televize.
Postman na celé řadě příkladů ukazuje, že sdělované informace jsou z
velké většiny samoúčelné a spíše než jakémukoli praktickému cíli
slouží pobavení diváka. Těmto potřebám televize jako média se musí
podřídit i obsahy, které jinak z principu zábavné být nemají –
zpravodajství, vzdělávací programy, náboženské pořady. Trivializace
těchto typů obsahů se pohybuje na hranici toho, kdy je ještě možné
mluvit o „zpravodajství“ nebo „vzdělávání,“ a kdy o „zábavě“. |
|
Rady zkušeného ďábla
C. S. Lewis
 |
Clive Staples Lewis se narodil
29. listopadu 1898 Belfastu. Tento Irský spisovatel je známý jako C.
S. Lewis a byl jedním z nejúspěšnějších autorů moderní britské
historie. Jeho dobrým přítelem byl J. R. R. Tolkien (Hobit, Pán
prstenů), pod jehož vlivem konvertoval od ateismu ke křesťanství.
Křesťanství mělo pro Lewise obrovský význam, mnoho jeho fantasy děl
je chápáno jako určitá alegorie křesťanské víry. Zemřel 22.
listopadu 1963 v Oxfordu a zanechal za sebou mnoho cenných
literárních děl (např. Letopisy Narnie).
Jedná se o Lewisovu nejúspěšnější knihu, jde snad
o nejvtipněji podané reálie „ze života pokušitelů“. Hlavní postavou
příběhu je zkušený ďábelník, který formou dopisů a instrukcí radí
elévovi v pokušitelském úřadu. Spojenými silami se pokouší zničit
život konkrétního člověka. Lewis bravurně vystihl to, s čím se každý
z nás ve svém životě denně setkává: pohrdání druhými, pokrytectví,
zákonictví, pocit výjimečnosti, pocit mimořádné svatosti, propady do
depresí, skepse a pochybnosti.
„Teď mě napadá jen jedno. Tvůj pacient je
teď pokorný; už jsi ho na to upozornil? Každá ctnost nám připadá
méně hrozná, pokud si jí člověk je vědom, a obzvlášť to platí o
pokoře. Ve chvíli, kdy bude skutečně chudý v duchu, propašuj do jeho
mozku příjemnou myšlenku 'Propánakrále, já jsem pokorný!', a téměř
vzápětí se v něm objeví pýcha - pýcha na vlastní pokoru. Pokud si to
nebezpečí včas uvědomí a tuto novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný
zase na to - a tak dále, kolikrát jen budeš chtít. Ale nezkoušej to
příliš dlouho; mohl bys v něm probudit smysl pro humor a míru. Pak
by se Ti jenom vysmál a šel si lehnout.“ (Str. 56)
„Proto by se měl rozhodnout právě pacient, zda
Láska je 'dobrá', nebo 'špatná'. Pokud je domýšlivý a pohrdá tělem
proto, že je vybíravý, ale přitom si myslí, že to dělá jen kvůli své
morální čistotě, a pokud rád ohrnuje nos nad tím, co jeho bližní
schvalují - pak ať je rozhodně proti lásce. Udělej z něho
sebejistého asketu a až jeho sexualitu oddělíš od všeho, co by ji
mohlo zlidštit, ať ho znova zatíží v nějaké mnohem surovější a
cyničtější podobě. A naopak: pokud je pacient citově založený a
lehkověrný, krm ho podřadnými básněmi a romány z Červené knihovny,
aby si myslel, že 'Láska' je jednak neodolatelná, jednak i jaksi
záslužná sama o sobě. K necudnostem ho tím sice nepřivedeš, ale je
to skvělý recept na dlouhotrvající 'vznešená', romantická a tragická
cizoložství, která v příznivém případě skončí vraždami a
sebevraždami.“ (Str. 73)
„Zásadně bych ze svého pacienta vykořenil
každou silnou osobní zálibu, která není doopravdy hříšná, i kdyby to
bylo něco tak banálního jako záliby v kriketu, filatelii nebo pití
kakaa. Uznávám, že na těch zálibách není nic ctnostného, ale je v
nich jakási nevinnost, pokora a nesobeckost, a tomu já nevěřím.
Člověk, který doopravdy a nesobecky užívá jediné věci na světě pro
tu věc samotnou a je mu úplně jedno, co tomu řeknou druzí, je předem
vyzbrojen proti některým našim velice rafinovaným útokům. Vždycky se
snaž, aby Tvůj pacient opustil ty lidi, jídlo nebo knihy, které má
doopravdy rád, a místo nich hledal 'nejlepší' lidi, 'správná' jídla
a 'důležité' knihy. Znal jsem jednoho člověka, kterého před silným
pokušením vyniknout ve společnosti chránila ještě silnější záliba v
dršťkách s cibulí.“ (Str.54)
|
