"Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny." (A. Einstein)

"Člověk, který má radost z toho, jak pochoduje v zástupu a šiku při vyhrávání hudby, je hodný opovržení: Dostal omylem svůj velký mozek, mícha by mu celkem stačila." (A. Einstein)

Být věřící pro mě znamená věřit v jednoho všemohoucího Boha, který je stvořitelem všeho pozemského i nepozemského. Bůh je pro mne něčím, co nás nekonečně převyšuje a někým, koho si ani neumíme představit. Někdo si může představit inteligentní bytost, formu energie, cosi jako určitý princip dobra apod. Tyto představy jsou tak jako tak omezené a ve skutečnosti bezvýznamné. Jde jen o to, že někdo nedokáže překousnout slovo „Bůh“, proto si vymýšlí své vlastní projekce a představy. Bůh je určitě z našeho pohledu a v našem pojetí inteligentní, tvořivý a dobrý ze své podstaty.

Co se týká Boha jako stvořitele světa a života na něm, netvrdím, že se vše událo přesně tak, jak je to popisováno v první knize Mojžíšově (Genesis) - tzn., že byl stvořen Adam a Eva jako první lidé v ráji, ze kterého byly později vyhnáni atd. To je pochopitelně nesmysl, Bible není učebnicí historie. Jedná se o určité symbolické poselství, nikoli o dokumentární záznam vzniku světa. Věřím, že život vznikl na základě promyšleného cíleného plánu a tím, kdo tento plán vytvořil, byl Bůh. Jsem přesvědčen, že vznik života na Zemi by nebyl možný bez zásahu a řízení nějakou vyšší inteligencí - jsem proto zastáncem tzv. kreační teorie vzniku života. I pokud by někdo dokázal přesvědčivě obhájit evoluční teorii, vznik tzv. prvotní singularity, ze které vzešel „velký třesk“, nedokáže vysvětlit nikdo. Pochopení dějů před velkým třeskem a velmi krátce po něm, je jedním z největších nevyřešených problémů moderní fyziky. 

Být věřící pro mne znamená stát si za svými názory a být si vědom cesty, pro kterou jsem se rozhodl a snažit se po ní (obrazně řečeno) kráčet. Boží učení představuje určitou tenkou červenou linku, které je třeba se držet a mít ji stále na očích. Je normální sejít z cesty, zakopnout, trochu zabloudit…je ale důležité mít před sebou v dálce tuto linku a snažit se ji neztratit. Je to něco jako gps navigace. A jednou budeme postaveni před otázku, zda jsme kráčeli s Bohem či nikoli. Nebude hlavní to, jestli jsme v životě chybovali a pochybovali, ale zda jsme neztratili Boha z dohledu.

A co, že po nás Bůh vlastně chce? Podle mě jde o to vážit si druhých lidí, stejně tak jako si umět vážit sama sebe. Vědomě neubližovat druhým lidem a nešířit zlo. Využít propůjčený život a vážit si ho, snažit se rozvíjet vlohy a schopnosti, které jsme dostali. Snažit se pochopit, že materiální hodnoty nejsou těmi jedinými a snažit se najít si svůj vlastní smysl života. Bůh po nás chce, abychom žili a využívali vše, co máme k dispozici na tomto světě…samozřejmě rozumným způsobem a v rozumné míře. A abychom šli za svými sny. Bůh chce, abychom si toto uvědomovali, byli za to vděční a byli jeho partnery. Proto nám dává absolutní svobodu konání. Bůh je milosrdný a umí nám naše zakopnutí odpustit, stejně tak chce ovšem po nás, abychom si uměli navzájem odpouštět. 

Veškeré nabádání, že sex by měl proběhnout až po svatbě, zákaz používání antikoncepce, abstinence od alkoholu, zákaz kouření, zákaz onanování, poslech jen té správné hudby, odsuzování homeopatik a alternativních způsobů léčby…to vše jsou naprosté nesmysly. Jedná se jen a pouze o církevní učení a snahu moralizovat a ovládat. Stejně tak nesmyslná jsou přesvědčení, že ti, co neuvěřili, budou zatraceni, že je potřeba někoho přesvědčovat o víře a evangelizovat, že je potřeba být zbožný, hodný a hloupý, že je ctnostnější být chudý než bohatý, že je nutné chodit každou neděli do kostela, modlit se každý den před spaním, chodit na zpověď…o tom to právě není. 

Možná znáte ten vtip, jak přijde chlápek do pekla…rozhlíží se a všude kolem vidí plný stoly jídla a pití, nahatý ženský, všude zábava…a ptá se, co to má znamenat. Svatý Petr mu na to odpovídá: „To je peklo kamaráde….“ „Hm to je pěkný“, říká překvapeně chlápek a jde dál. Za chvíli vidí podobnou scénu, jen je zde všeho ještě víc, vyhrává divoká hudba, všude veselo a on se opět ptá. Petr mu říká: „Joo tohle, no tak to je taky peklo, jen jiný oddělení.“ Chlápek nadmíru užaslý pokračuje s obhlídkou pekla a najednou před sebou vidí obrovskou bílou zeď. Nahlédne za ní úzkou štěrbinou v bráně a všude vidí ohnivé plameny, neskutečný žár, lidi, jak se smaží v kotlích, čerty, kteří je napichují na vidle a zhrozí se: „Co to proboha je?“ Petr: „Jo tak tam jsou křesťani, to víš oni to tak chtěj.“ 

Vtipy totiž často naprosto přesně vystihují realitu, kterou bychom se jinak neodvážili říci nahlas. Bůh má humor rád. Naopak ďábla si lze představit jako člověka uhlazeného, vážného, zahleděného do sebe, egoistického a neschopného udělat si srandu sama ze sebe. 

Představa křesťana jako někoho zbožného a hodného až hloupého, naivního, neschopného vyrovnat se s realitou, asketického a nemajícího vlastní rozum je zcestná, avšak mnohdy docela trefná a výstižná. 

Co pro mě znamená křesťanství 

Víra v Boha tak pro mě představuje určitý hodnotový systém. Poskytuje mi pevnou půdu pod nohama v těžkých životních situacích a pomáhá mi vysvětlit základní existenciální otázky a otázky smyslu života. Dává mi zaslíbení života po životě a jistotu, že život smrtí nekončí.

Nedávno jsem si četl na serveru eurabia.cz diskuzi k jednomu článku a velice mě pobavila právě tato věta: "Dobrý Bože, chraň nás před těmi, kdo v tebe věří!". Chvíli jsem se tomu ze srdce smál, ale po přečtení rozsáhlých komentářů k článku, jsem pochopil. Autor to zřejmě nemyslel jako vtip, myslel to naopak velice vážně. Několik křesťanů (dle vlastního označení) zde diskutovalo svérázným způsobem o tématech jako například, zda je lepší římskokatolická nebo pravoslavná církev, zda je papež člověk nebo bůh nebo o tom, kdo půjde nebo nepůjde do pekla. Závidím těmto autorům, s jakou jednoznačností a jistotou dokážou dát jasnou a jednoduchou odpověď. Naprosto suverénně jsou schopni určit, že...budhisti a hinduisti půjdou do pekla, moje víra je lepší a hlubší než tvoje, tento křesťan je na správné cestě, zato ten vedle už je na tom hůř, ale když se bude snažit nebo přejde k nám, možná ho pekelné plameny jen trochu olíznou....a tak podobně. Uznávám, že internetové diskuze nejsou a nikdy nebyli místem k serióznímu dialogu a nelze na jejich základě generalizovat. Mně ovšem tato diskuze posloužila jako vhodný příklad odrážející realitu a stala se pro mě určitým podnětem.

Nemohu s uvedeným "citátem" než souhlasit. Napůl s nadsázkou a humorem, napůl ovšem vážně. Myšlenkové pochody některých kněží, kazatelů, farářů a křesťanů mě totiž opravdu nechávají v údivu a stále a znovu mě překvapují. Občas si říkám, zda se mi to jen nezdá. Bohužel si po chvíli uvědomím, že nezdá. Dokážou s podobnou lehkostí odpovídat na otázky, na které si já odpovědět vůbec netroufám. Rozhodně ne tak rychle a jednoznačně. Často mě pak mrzí, že to neumím. Jenže na otázky spojené s vírou  neexistují jednoduché a jednoznačné odpovědi. Vše je o mnoho složitější a vyžaduje pro pochopení kromě již zmíněných znalostí i řádnou dávku zdravého nadhledu a životní moudrosti a zkušenosti. Rozhodně nestačí přečíst si bibli a projít rychlokurzem, což neříkám, že musí být jejich případ.

Takovýto přístup je ale velmi komplikovaný a náročný. Vlastně je tak trochu nežádoucí. Nejasnost hranic, mantinelů, neexistence jasných pravidel, nařízení a definic neumožňuje ovládat a řídit a zároveň neposkytuje lidem tolik potřebnou jistotu pro jejich konání. Zjednodušeně: Lidé potřebují jednoznačně vědět, co je špatné (nejlépe mít taxativní výčet), vědět jaký následuje trest a co musí udělat proto, aby špatnou věc odčinili. Dále musí mít jistotu, že poté, co špatný skutek odčinili daným způsobem, bude jim odpuštěno. Jasně, přehledně, srozumitelně. Logicky navazuje, že chtějí i vědět, co bude s těmi, kteří nejsou na správné cestě jako oni a kteří se neřídí tím správným jízdním řádem...Přece na tom nemohou být všichni stejně, co by to bylo?! Jaký by to pak mělo smysl?! Ano, tak to chodí ve fungujícím právním státě a je to spravedlivé. Bůh má ovšem svá měřítka...a je bláhové myslet si, že tato měřítka známe.

Bible je pouze lidským výkladem božího slova a církevní dogmata a učení jsou lidskou snahou boží učení uchopit a zpracovat do použitelné podoby. Je to logické a v principu proti tomu nic nemám. Je potřeba si to ale uvědomit a tak s tím nakládat. Na druhou stranu to neznamená, že lze vše zpochybňovat a relativizovat. Jsou věci, které jsou dané a neoddiskutovatelné. Já osobně jsem věřící, ze zásadních věcí víry si rozhodně legraci nedělám a víru v Boha beru naprosto vážně. V mnoha ohledech jsem dokonce velmi konzervativní. V žádném případě nejsem člověk hledající ani stojící každou nohou na jiné koleji, ve svém postoji k víře a k bohu mám jasno. Mým úmyslem není církevní učení a církve samotné jakkoli shazovat.

Proč Bůh dopouští zlo?

Bůh stvořil člověka k obrazu svému a spolu s mnohým dalším mu daroval velice důležitou věc - svobodu. Ta je předpokladem toho, abychom mu mohli být rovnými partnery, což Bůh chce. Nikoli abychom se stali pouhými loutkami v jeho rukou. Je to podobné jako v partnerském životě. Pokud své milované osobě nedám svobodu a prostor rozhodovat a řídit se svojí vlastní vůlí, těžko si jí mohu plně vážit. Přesně to od nás Bůh chce. Dává nám zcela svobodnou vůli v přemýšlení i konání. Pokud je Bůh všemohoucí a vševědoucí, což je předpoklad, mohl by nám tak nějak vsugerovat nebo vnutit, abychom byli poslušní, pokorní, ctili morální hodnoty, neubližovali si navzájem…stali bychom se dokonalými. Stěží si lze ale potom představit, že bychom byli něco víc než ovečky na pastvě. Stejně tak jako člověk, aby mohl milovat, musí se tomu druhému otevřít, čímž mu dává zároveň možnost, aby mu ublížil. Pokud to neučiní a nechává si „zadní vrátka“, nikdy to z jeho strany nebude opravdová láska. Bůh nám tedy také dává možnost mýlit se a nechovat se, tak jak by si sám přál.

Tím, proč existuje zlo, nemá příliš cenu se zabývat, protože existuje a je neoddělitelně spjato s tímto světem, ve kterém žijeme. Není zřejmě v naší moci zlo úplně odstranit, máme však možnost zlo nepodněcovat a nešířit. Jsem přesvědčen, že zlo jako takové by se bez asistence lidí nemělo možnost projevit, my jsme jeho určitým nástrojem, proto není pravda, že s ním nic nezmůžeme. Líbí se mi citát od R. Rollanda: „Nejhorší chorobou, kterou svět trpí, není síla zlých, ale slabost dobrých.“ Máme ovšem svobodnou vůli a můžeme konat jak dobro, tak i zlo. Problémem je ale, co se zlem, které se projevuje bez jakéhokoli našeho zásahu. Můžete se ptát: „Proč právě mě zemřel otec?“ „Proč zrovna náš dům postihlo zemětřesení?“ Kdyby existoval Bůh, mohl by tomu přeci zabránit. Vůbec by nedopustil, aby se něco takového stalo. Pokud by ovšem náš svět a naše počínání Bůh takto korigoval, jak určit kdy by měl zasáhnout a kdy už ne v rámci zachování naší svobody? Jak posoudit kde končí osobní svoboda jedince a kdy je potřeba zasáhnout a usměrnit jeho vůli? Navíc nikdy neznáme veškeré souvislosti věcí a událostí kolem nás. Co když nějaká, v našich očích špatná, událost způsobí mnohem více dobra tam, kam nedohlédneme?

Bůh by mohl zamezit „velkým zlům“ a dopustit jen ta „malá“. Kde je ale hranice? Zkuste se nad tím sami zamyslet. Pokud by se odstranilo „velké“ zlo a zůstalo by jen to „malé“, nezměnila by se zároveň s tím i měřítka našeho posuzovaní? Nebylo by pak dnešní malé zlo, zítřejším velkým zlem? Pak tedy odstraníme veškeré zlo, svět bude dokonalý…bude ale ještě existovat dobro? Jaký význam pak bude mít dobrý skutek, vlídný úsměv, podaná pomocná ruka, vzájemná solidarita, soucit s druhým…nepřestane tohle vše mít smysl? Stejně tak jako emoce a city? K čemu hněv a zlost, když nebudeme mít na koho se zlobit. Nebude závist, faleš, ale ani láska. Nějaké řešení těchto protikladů určitě existuje a bude jím nejspíš ten jiný „svět“, nebe, ráj…ale jak to tam bude vypadat a fungovat je jaksi boží tajemství, na které nikdy nenajdeme odpověď. To bychom pak ale rovnou mohli tenhle svět zrušit:-)

Existence zla a utrpení je možná nutnou podmínkou naší svobody. Kdyby svět neměl chybu a vše by bylo dokonalé, neměli bychom se mezi čím rozhodovat. Nenesli bychom za nic odpovědnost. Neměli bychom na vybranou. Náš život by ztrácel smysl. Vše by bylo příliš snadné a jednoduché. Bůh by v nás ztratil své partnery a spolupracovníky a z lidí by se stali pouhé loutky vykonávající jeho vůli. Byli bychom tu zbytečně. Neměli bychom důvod o něco usilovat, něco měnit, někomu pomáhat.

Víra v dnešní době

Ačkoli se stále ještě velká část českého národa ve statistikách „hlásí“ k nějaké oficiální církvi (znamená to, že s ní například anonymně a skrytě sympatizuje), většina lidí se k žádné církvi ani náboženství nehlásí. Otázky víry jsou lidem naprosto ukradené. Dokonce mám pocit, že se o tyto záležitosti nezajímají až do té míry, že ani neznají přesný význam slova ateista, aby se takto mohli sami definovat. Není se čemu divit a já je dokonce v mnoha případech chápu. Jejich nezájem je způsoben „rychlým a konzumním“ stylem dnešního způsobu života, tím, že jsou denně zahlcováni nepřeberným množstvím informací všeho druhu, denně mají na očích církevní skandály a v neposlední řadě odkazem komunistické éry, která religiozitu systematicky potlačovala a utlumovala. Církev si, kromě toho všeho, s sebou do dnešní doby táhne mnohé šrámy z historie jako jsou křížové výpravy, upalování čarodějnic na hranicích nebo žehnání zbráním za druhé světové války. V očích lidí církev a víra nevytváří žádnou přidanou hodnotu a není pro život potřebná. Slouží maximálně jako berlička pro slabé nebo jako charita pro neschopné.

Problémem církve jako takové je, že se jedná o lidské dílo (samozřejmě nejen, z velké části ovšem ano). Z tohoto důvodu nemůže být žádná církev dokonalá. Tak jako tomu je u jakékoli jiné „organizace“, ať se jedná o politickou stranu, univerzitu, nadnárodní firmu, státní úřad, nemocnici nebo policii. Všude narazíte na lidi odlišných názorů, tendencí, charakterů, životních postojů a hodnot. Tyto organizace tvoří rozdílní lidé s rozdílnými názory, a čím je organizace větší, tím je složitější ji uřídit tak, aby fungovala efektivně a tak jak má. Proto se církev často neubrání skandálům, které ji v očích široké veřejnosti tak poškozují. Jinou otázkou ovšem je, jak se církev k těmto skandálům postaví a jakým způsobem je řeší – zde samozřejmě určitý rozdíl existuje oproti „světským“ organizacím. Církev by měla být v řešení vzniklé situace jednotná, nekompromisní a rezolutní. Měla by jasně a zřetelně stanovit hranici, kterou nelze překročit a definovat oblasti, ve kterých nelze dělat ústupky. Mnoho skandálů totiž dopadá tak, že se zametou pod koberec, aby o nich nebylo slyšet a ony postupem času tak nějak vyšumí. Veřejnost pak vnímá, že se církev s daným problémem  nijak nepoprala a problém jasně a explicitně nevyřešila. A má samozřejmě pravdu. Lidé si ovšem na druhou stranu neuvědomují, že dnešní, zvláště pak komerční televize, se v odhalování takovýchto šokujících skandálů přímo  vyžívají. Často zkreslují a zveličují zprostředkovávané informace nebo část fakt vypustí, čímž zdeformují obsah celého sdělení.

Dalším problémem církví je, že často nedokážou oslovit dnešního „normálního“ člověka. I když by měly co nabídnout, nedokážou to prodat. Já osobně se vůbec nedivím lidem, kteří nejsou věřící. Sám říkám, že jsem věřící jen díky tomu, že mám věřící rodiče, kteří jsou zcela normální a kteří mi pomohli si mnohé věci v hlavě pořádně srovnat. Pokud by tomu tak nebylo, pochybuji, že by mě jakákoli církev dokázala oslovit a udělat ze mě „křesťana“. Evangelizační snahy některých církví jsou skutečně tak akorát k pousmání.

Ovšem věcí, kterou si lidé dnes neuvědomují je fakt, že křesťanství není jen něco, co už je dávno „out“, něco co je zpátečnické, nemoderní a co je jen mrtvý odkaz minulosti, ze kterého zbyly jen pěkné kostely, které jsou v noci hezky nasvícené. Mají pocit, že křesťanství můžou s klidným svědomím zahodit jako něco pro život naprosto nepotřebného. To je velký omyl. Už minimálně proto, že celá naše kultura byla křesťanstvím po 2000 let utvářena a formována. Křesťanství utváří naši vlastní identitu! A nikdo, kdo se alespoň trochu zajímá o psychologii, sociologii, historii, kulturní antropologii, dějinné souvislosti, kulturu, filozofii a kdo chce porozumět téměř jakékoli oblasti lidského poznání, nemůže toto škrtnout a popřít. Naše kultura a náš národ je odkazem křesťanské kultury a tradice, což se projevuje v celkovém obrazu a stavu naší společnosti. Každý kdo se alespoň trochu nad věcmi a souvislostmi kolem sebe zamýšlí, nemůže opominout křesťanství a náboženství obecně, neboť vše je utvářeno v dějinném kontextu. Nic nevzniká samo od sebe bez návazností a konsekvencí. Všechno čerpá z předchozího a odkazuje se na to. Stejně tak jako my v naší demokratické republice nemůžeme nikdy popřít, že u nás byl 40 let totalitní komunistický režim, který měl důsledky jaké měl. Ač by se zdálo, že už uplynulo mnoho let od revoluce v roce ´89 a že s dřívější dobou již nemáme nic společného, neboť jsme již západní vyspělý stát s tržní ekonomikou, v politice a ve všech vrcholných pozicích stále ještě sedí spousta těch, kteří byli minulým režimem vychováni. Stejně jako většina tohoto národa.

Bez ohledu na to, jaké církve jsou nebo nejsou a zda je někdo věřící či není, je mnohem větším problémem to, že mnoho lidí v dnešní době není ochotno nad věcmi kolem sebe a jejich souvislostmi přemýšlet, věcně diskutovat a naslouchat jeden druhému!